Prolog

14. října 2013 v 18:09 | wicca342

Prolog aneb já a můj podělanej život




"Hej, Piercová! Máš návštěvu," zaječela na mě Billy. Líně jsem zvedla hlavu od rozečtené knížky a podívala se na ní.

"A co já s tim?" zeptala jsem se podrážděně, protože ta knížka začíná být vážně zajímavá. No a na svoji pošahanou matku fakt nemám náladu.

"Tvoje máti ti vzkazuje, že máš k ní okamžitě naklusat. Že by tě to prý mohlo zajímat."

"No, tak jí vyřiď, že mě to nezajímá."

"Hele, já nejsem žádnej podělanej poštovní holub, abych lítala sem a tam, jenom kvůli nějakýmu rozmazlenýmu frackovi, který si myslí, že když má zazobaný rodiče, budou kolem něj všichni skákat, jak si on píská. Takže zvedni tu svojí línou prdel z tý posraný postele, drž hubu a pojď, protože já tady nehodlám vystát důlek." Ok, přemluvila mě.

"Ježíš, no jo, no. Hlavně, aby tě nechytl psotník," zamumlala jsem si pod vousy, ne, že bych nějaký měla! Takže, jak řekla Billy, zvedla jsem tu svojí línou prdel z tý posraný postele a čekala, až se jí mi uráčí otevřít celu, abych mohla vyjít ven na chodbu.

V nápravném zařízení pro mladistvé delikventy u sv. Patrika pár kiláků od Londýna to vypadá, jak v lochu, což tak trochu vlastně je. Zamřížovaný okna, cely, všude kamery, ozbrojená stráž, na dvoře velkej ostatnej plot, příšerný oranžový hadry a nulová šance odtud utéct. Věřte mi, zkusila jsem všechno, a když se mi to náhodou povedlo, tak mě do hodiny maximálně chytli, protože k nejbližšímu městu to je několik kilometrů a nedá se tam jít jinak než po dálnici. Po několika metrech běhu jsem si málem vyflusla svoje kuřácký plíce a moc aut tu nejezdí. A kdo by navíc svezl holku ve vězeňskejch hadrech, která nejspíš vypadá jako šílenec? Jedině člověk se sebevražednými sklony, protože bych klidně bejt ňákej vyšinutej vrah, co si libuje v zabíjení malých roztomilých štěňátek nebo něco podobnýho. A jediný, k čemu mi ty moje útěky byly, že mi soudce Hammilton zvýšil roční trest na dva roky na tvrdo, takže žůžo labůžo, jak říkala s oblibou moje bývalá šáhlá spolubydlící, než ji přemístili do blázince.

Když se dveře od cely otevřely, nadšeně jsem vyskočila ven, protože bylo děsně fajn vyjít z cely jen tak bez pout kolem kotníků, abych nemohla zase někam zdrhnout. Abych to nějak objasnila, zrovna mám něco jako domácí vězení ve vězení, ironie osudu, že?

Bylo to kvůli mýmu poslednímu útěku. Z cely jsem mohla jenom na záchod a to ještě za dozoru nějaký bachařky. Bachaře se mnou naštěstí neposílali, protože to by byl vážně nechutný. Dokonce i jídlo mi nosili, no, není to od nich milé?

Ale zpátky k věci. Prošli jsme několika chodbami, až jsme došli do místnosti s několika kulatými stoly a židlemi.Úplně vzadu v rohu seděla jako vždy dokonale upravená máti, když si mi mě všimla, začala nadšeně poskakovat na židli a zuřivě mávat, abych šla k ní.

Jako by mi něco jinýho zbývalo, pomyslela jsem si trpce.

Takže jsem se i přes velkou nechuť odlepila z místa, vydala se k ní a flákla sebou o židli. Jenom mě nenapadlo, že ta židle bude tak tvrdá.

"Byla si tu předevčírem," řekla jsem místo pozdravu.

"To ani nemůžu navštívit svou dceru ve vězení nebo co?" zeptala se načuřeně, ale hned zase nasadila tu nadšenou grimasu. Tázavě jsem zvedla jedno obočí, protože mě to její poskakování a šklebení se na mě začínalo štvát. To víte, jsem strašně optimistickej a milej tvor.

"Tak mluv, nemám čas celej den tu s tebou vysedávat," řekla jsem, i když to byla lež. Já toho času mám totiž hromadu.

"Muvila jsem s panem Mayersem a on ... "

"S kým?" přerušila jsem jí.

"S tvým právníkem, Jolene. Víš, ten vysoký a pohledný? Ne? Tak nic. No a on říkal, že by tě mohli teoreticky propustit. Vlastně už na konci června budeš mít za sebou půlku trestu..." odmlčela, asi čekala co já jako na to nebo co.

"A"?

"No, a když pomineme těch pár rvaček a nezdařených útěků, tak se chovala celkem přístupně. Takže, když se k tomu připočítá menší úplatek a ty nebudeš dělat problémy, mohli by tě třicátého června na dvanácti měsíční podmínku propustit. A dokonce bys ses mohla vrátit do školy, protože i tvůj psychiatr usoudil, že už jsi psychicky v pořádku. Také jsem mluvila s profesorem Brumbálem a v září nastoupíš do šestého ročníku v Bradavicích, takže doufám, že jsi poctivě studovala. No, není super mít vlivnou matku?" zeptala se mě s úsměvem a já jsem s ní musela výjimečně souhlasit.

"Když o tom tak přemejšlím, nešlo to nějak podezřele hladce?" zeptala jsem se podezřívavě, ale zároveň nadšeně. Páč to je vážně divný, ale co hlavně, že odtud vypadnu už za tři měsíce.

"Nezapomeň na to, kdo jsme a co umíme. Pár kouzel sem a pár tam a máš skoro čistý trestní rejstřík, ale má to malý zádrhel. Neboj, netýká se to tvého propuštění. Já budu muset na celé prázdniny pracovně odjet do Ruska a vzít tě sebou nemůžu. Taky mě neláká představa, že bych tě měla nechat dva měsíce bez dozoru, protože vážně nemám zájem se vrátit a najít dům v troskách po jednom z tvých slavných mejdanů jako posledně. No, a tak mi můj kolega navrhl, že bys mohla zůstat u něj. Překážet jim prý nebudeš a tak jsem souhlasila. Orion je i přes své vychování slušný a vlídný člověk, což se ale nedá říct o jeho manželce," poslední slova si spíš zamumlala pro sebe, ale já přesto slyšela a moc se mi nelíbilo, že mám žít dva měsíce s nějakou šílenou fúrií.

"Orion má dva syny a s tím starším si budeš určitě rozumět, on je podobné kvítko jako ty. Taky ho už párkrát zavřeli za výtržnictví, ale nikdy neudělal nic tak vážného, aby ho zavřeli na dva roky do vězení, " řekla vyčítavě. Fakt nevím, jak dlouho mi to bude ještě předhazovat. "Budeš s ním chodit do stejného ročníku. Jste přibližně stejně staří, akorát myslím, že Sirius je o pár měsíců staší, ale to je jedno. Jenom doufám, že se s ním nedostaneš do nějakého problému, protože tě bude celé prázdniny hlídat, sice je jenom zodpovědnější než ty.

Už jsem ti tam přestěhovala pokoj, je úplně identický s tím tvým, aby ses tam cítila aspoň trochu jako doma," vychrlila ze sebe, když na to přijde, tak je moje máti neuvěřitelně ukecaná. Na protest jsem se na ni zadívala.

"Hele, já nejsem malý dítě! Nepotřebuju chůvu, aby mě hlídala!" zasyčela jsem.

"Já vím, že už nejsi malé dítě, Jo. Jenom tě zase nechci tahat z těhle šílených mudlovských vězení. Potřebuji mít jistotu, že zase něco neprovedeš," zadívala se na mě smutně. "Už budu muset jít do práce. Aby jsi se měla hezky, ti říkat nebudu, protože by jsi mě zase poslala do určitých míst. Tak se jenom pokus nedělat problémy a chovej se slušně. Spoléhám na tebe, Jolene." Dala mi pusu na čelo a odešla.

Ještě chvíli jsem tam seděla a vstřebávala, co mi řekla. Nakonec jsem vstala a nechala se odvést zpátky do cely.

Takže mě vážne pustěj? Paráda!

***

Doufám, že jsem vás touhle slátaninou neunudila k smrti. :D Tohle je moje první povídka, kterou jsem zveřejnila, takže ocením jakoukoliv kritiku a rady jak svoje psaní zlepšit. :) A jestli nemá cenu v týhle hovadině pokračovat, tak mi to rovnou napište.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sis Sis | 15. listopadu 2013 v 19:24 | Reagovat

Doufám, že co nejdřív napíšeš další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama