Aristokrati - 1.kapitola

13. října 2013 v 23:10 | wicca342 |  Aristokrati

1. kapitola


Byla večeře. Velká síň byla nacpaná k prasknutí. Ostatně jako každý večer. Seděli jsme s Dvanácterákem u nebelvírského stolu a smáli jsme se zase nějakému vtípku, co jsme provedli Srabusovi. Remus jako obvykle seděl s nosem zabořeným v nějaký tlustý bichli. Z pohledu na tu šířku té bichle se mi dělalo šoufl. Péťa se cpal, jako by jídlo neviděl minimálně tejden, ale neměl jsem mu co vyčítat. Nebyl jsem na tom o moc líp.
Zrovna jsme s Jimmym dostali další hysterický záchvat smíchu při pohledu na Srabuse rudýho vzteky s hlavou obarvenou na růžovo se zeleným melírem a objemem, jako má Peggy Bundová, když se za náma ozvalo známé odkášlání, následované uštěpačným hlasem.
"Pane Blacku, profesor Brumbál si přeje, abyste se dostavil co nejdříve do jeho pracovny. Heslo je Redbull. Teď mě, prosím, omluvte, mám ještě nějaké povinnosti." Příkývl jsem, ale to už byla v tahu. Kde na to heslo Brumík přišel, mi bylo záhadou, stejně jako to, jestli už měl Severusek holku.
Hodil jsem svoje pošahaný myšlenky za hlavu, zvednul se, narval si kapsy dýňovýma koláčkama na potom a řekl Dvanácterákovi, že se uvidímě ve společenský místnosti.
Po cestě do ředitelny jsem se ještě pořád pochechtával. Když jsem stál před chrličem, snažil jsem se nasadit normální výraz, abych nevypadal jako vytlemenej křeček a neměl ksicht rudej jako orangutanní prdel. Ale myslím, že to bylo k ničem, páč když jsem vyslovil heslo, znovu jsem vyprskl smíchy tak, že to musel slyšet i Brumbál. Přece jenom, ono jde těžko přeslechnout hlasitej smích, co spíš zní jako něco mezi hýkáním osla a dávením. Vyjel jsem po točitých schodech nahoru a zaklepal jsem na velký dubový dveře. Po tichém dále jsem vpadl dovnitř, div jsem se nepřerazil o vysokej práh.
"Brej večer, pane profesore," pozdravil jsem a vycenil jsem na něj svý dokonale bílý zuby. Vlastně jsem celej dokonalej, pomysle jsem si a v duchu jsem se samolibě usmál. Vím, mám velký ego.
Brumík pozvedl jedno obočí a se šibalským úsměvem mě pozdravil. "Dobrý večer, pane Blacku. Co jste zase vyvedl?" Sakra! Zase mě prokoukl. Ten děda vážně ví všechno.
"Co? Já? Vůbec nic. Jak jste na to, proboha, přišel? Jů! Vůbec jsem si nevšiml, jak máte jemnej plnovous. Jak to děláte? Víte, přemýšlel jsem, že bych si ho taky nechal narůst, ale jak o tom tak přemejšlím, tak asi ještě pár let počkám. He," řekl jsem a nasadil výraz největšího andílka na světě (ne že by mi ho někdy někdo uvěřil). Ježiši, co to ze mě zase vypadlo za kravinu?
"Pane Blacku?" řekl a podezřívavě se na mě podíval. "Podle toho, co to tu melete za blbosti, soudím, že to bude asi velký průšvih." Tak jo, je na čase vyjít s pravdou ven.
"Možná, říkám jenom možná, jsme s Jamesem proměnili Filchovu kočku na modrý prase se zelenýma pruhama, ale ty dívčí hajzlíky ve třetím poschodí nejsou moje vina, fakt jako."
"O pani Norrisové už vím a musím říct, že to byl opravdu povedený kousek," mrknul na mě a já se samolibě uculil. "Ale netuším, o jakých záchodcích to mluví..." Ale to už nedořekl, protože se ozvala rána, která by probudila i mrtvýho.
"O těhlech," pípl jsem. Do hajzlu, asi jsem tam dal moc TNT. Brumbál si povzdechl, opřel se ve svým mega křesle a spojil prsty (to dělal vždycky).
"To nemůžete alespoň jeden den vydržet v klidu?"
"No, pane, obávám se, že po mně chcete asi nemožné." Jen co jsem to dořekl, ozvalo se z rohu zároveň pohrdlivé odfrknutí a dvojtý smích. Podíval jsem se tam a vykřikl jsem jako Rachel Floydová, když si zlomila nehet na hodině lektvarů. Seděl tam nějakej týpek. Vypadal asi na třicet. Byl tmavovlasej, tmavookej, opálenej a nejspíš vysokej. Vedle něj seděl můj táta. Mám ho docela rád, protože mu je většinou všechno jedno a navíc máme společnýho koníčka. Srát moji matku. Je vysokej asi metr devadesát, má černý vlnitý vlasy kousek pod ramena, bouřkově šedý oči a ostře řezaný rysy. Je takovej ten chlápek, co nestárne. Je mu čtyřicet pět, ale vypadá o deset let mladší. Vlastně vypadám jako jeho o třicet let mladší kopie, akorát mám jemnější rysy, dredy a hlubší oči.
Ta stará semetrika, co sedí vedle něj a důvod mé chvilkové slabosti, je moje "milovaná maminka". Tak ta s tím stářím moc štěstí neměla. Sice je asi o pět let mladší než on, ale vypadá o deset let starší. Ty jemný rysy mám po ní, ale to je tak jediný. Vlastně ještě pár vlastností. Jako je třeba hádavost nebo tvrdohlavost.
"Co tu tak pokřikuješ?" vyštěkla na mě a já měl okamžitě chuť ji poslat do prdele, ale věděl jsem, že mi to za to nestojí.
"Co by? Má šok z toho, že tě vidí," prohlásil táta s provokativním úšklebkem. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, matka zase, aby nechytla rapla, naštěstí se ovládla (hmm, gratulace), takhle se jenom tváří načuřeně a cuká jí v oku.
"Čau, Siriusi," pozdravil a mrknul na mě, což mě celkem překvapilo. Otevřel jsem svou dokonalou držtičku, abych mohl něco říct, ale rychle jsem si to rozmyslel, když jsem uviděl pohled, kterým po mně střelila máti, a zase ji zavřel.
"Tak, pane Blacku, asi by vás zajímalo, proč jsem vás sem nechal zavolat, že?" zeptal se mě Brumík s velým usměvem. Zřejmě pobavený vztahy v naší rodině.
"Jo, to teda zajímalo," zabručel jsem a podíval se na něj jako na debila.
"Takže, toto je Jeff Jeffers," pohodil hlavou někam do rohu. Asi z něho nebyl zrovna nadšenej. Soudím podle toho prazvláštního šklebu, se kterým vyslovil jeho jméno. Jmenovaný vstal a potřásl si se mnou rukou.
"Jak už řekl profeser Brumbál, jmenuji se Jeff Jeffers a jsem ředitel Vyšší odborné kouzelnické školy pro talentované čaroděje a čarodějky v Americe. Žáci se k nám mohou hlásit od čtvrtého ročníku. Zájem je celkem vysoký, takže máme z čeho vybírat. Každý žák, který se k nám hlasí, musí složit něco jako přijímací zkoušky, jen málo jich postoupí, jsme velice naročná škola. Každý rok si vybereme jednoho žáka z každé kouzelnické školy, který dostane něco jako stipendium a smí nastoupit rovnou bez zdlouhavých zkoušek.
Naše výuka je rozšířenější a mnohem náročnější než na jakékoliv kouzelnické školy na světe. Žáci si ještě před nástupem do prvního semestru musí vybrat obor, který budou chtít studovat, samozřejmě si jich můžou vybrat víc, ale o to to budou mít těžší. A jak už jsem se zmínil, naše škola je velice náročná a i spousta nejlepších studentů nezvládla dodělat první ročník, ale ti, co dokázali absolvovat všechny čtyři semestry, jsou nejlepší z nejlepších.
Měli by vám přijít dva dopisy. V prvním je závazná přihláška a seznam oborů, a k nim povinné a volitelné předměty, pár dobrovolných předmětů je i mimo obory, které jsou něco jako zpestření. V druhém dopise jsou informace o nástupu do školy, jako kdy, kde, v kolik a seznamy učebnic a pomůcek na výuku. Oba dopisy by vám měly přijít během dvou týdnů, ale já si myslím, že bych vám mohl dát ten první rovnou." Chtěl jsem se ho zeptat, o čem to kurva mluví, ale to už sahal do vnitřní kapsy černýho saka. Musím teda uznat, že má na čaroděje dobrej vkus na mudlovký hadry, ale ono se na černým saku, bílým tričku s černým potiskem nějaké kapely a černých kalhotech té samé barvy jako sako nedalo nic zkazit. Vyndal dopis rodičům, po kterým se samozřejmě sápala máti.
"Tak hele, brzděte. Mám dotaz," tázavě se na mě obrátily všechny pohledy v místnosti. "Co já s tím mám jako společnýho?" Všichni v místnosti se na mě podívali, jako kdybych byl na chlapečky. Nemám předsudky, ale každej, kdo mě zná, moc dobře ví, jakej jsem uchylák. James taky pro mě vymyslel podle něj a Remuse a Petera a Evansový (něco na to asi bude) docela přesnou přezdívku. Už rok a půl mi říkají Děvko.
Pan Jeff na mě vykulil bulvy, matka si (zase) pohrdlivě odfrkla, taťka protočil oči a Brumík si (opět) povzdechl.
"Pane Blacku, vy jste ten student," řekl pan Jeff tónem, jako by mluvil s malomocným.
"Co?" Držka mi div nevypadla s pantů a vykulil jsem oči. Když jsem se po chvíli vzpamatoval, se už rodiče nakláněli nad tím proklatým papírem a podepisovali ho.
"A zeptal se mě vůbec někdo, jestli o to stojím?!" zeptal jsem si jich vytočeně. Odpovědi se samozřemě ujala matka, nikdy nevynachala příležitost, kdy mi podělat už tak podělanej život. A to je mi teprv, prosím, patnáct. Mno, za měsíc a půl už šestnáct, ale to je fuk.
"My se tě nemáme na co ptát, ty do té školy prostě nastoupíš, a dělej si scény, jaké chceš, víš, že na mě nazabírá!" řekla a sekla po mně takovým pohledem, ze kterýho si mi naježily chloupky na krku. "Ale předměty si samozřejmě můžeš vybrat sám, je to tvůj život a alespoň ti tam trochu shodí hřebínek," skočil do toho táta, když se matka nadechovala k pokračování. Tohle jsem od něj nečekal, už jsem říkal, že mu většinou bylo jedno, co se se mnou děje. Přesto jsem nasadil ještě nasranější výraz, ale mlčel jsem. To se stalo asi poprvý. Jsem ten typ člověka, co musí mít poslední slovo, a klidně se hádám i hodiny, jenom aby bylo po mým. Většinou, když jsem tohle zkoušel na máti, tak na mě použila cruciatus, nebo vytáhla svojí oblíbenou hračku, ohnivej bič, od kterýho mám pěkný šlehy na zádech a boku. Ale stejně jsem si nikdy neodpustil nějakou poznámku na konec, za kterou jsem dostal přidáno. Když tohle slyšel James, řekl mi, že jem tvrdohlavej magor a jednou díky tomu přijdu o kejhák. A asi má pravdu.
"Na," řekl pan Jeff a podávál mi nějakej papír. "Až ho vyplníš, tak mi ho přines, ještě se tu pár dní zdržím. Pak ti rovnou dám ten druhý papír. A jestli pan profesor ještě něco nechce říct, myslím, že bys mohl jít, už je celkem pozdě." Brumbál jenom přikývl na souhlas a pořál mi dobrou noc. Jenom jsem přikývl, otevřel jsem dveře, mávnul na rodiče a dal se směr společenská místnost. Před společenkou jsem řekl nepřítomně heslo tý uječený fúrii na obraze a prošel jí, ignorujíc volání kluků, a šel jsem rovnou do ložnice. V ložnici jsem sebou práskul do postele a nějakou tu chvíli vztekle řval do polštáře. Nakonec jsem si šel dát sprchu a jenom ve flanelových kalhotách od pyžama si šel lehnout. Kluci byli ještě dole nebo si dávali druhý kolo s Norrisovou a hráli si na babu s Filchem. Když jsem usínal, modlil jsem se, že až se ráno vzbudím, zjistím, že tohle všechno byl jenom nepovedenej sen a ráno se tomu budeme s klukama smát, ale moc jsem v to nedoufal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama