Říjen 2013

Guano Apes

14. října 2013 v 19:15 | wicca342 |  Moje hudba

KoRn

14. října 2013 v 19:08 Moje hudba

Dávám se nějaký songy mojí milovaný kapely KoRn xD








Prolog

14. října 2013 v 18:09 | wicca342

Prolog aneb já a můj podělanej život




"Hej, Piercová! Máš návštěvu," zaječela na mě Billy. Líně jsem zvedla hlavu od rozečtené knížky a podívala se na ní.

"A co já s tim?" zeptala jsem se podrážděně, protože ta knížka začíná být vážně zajímavá. No a na svoji pošahanou matku fakt nemám náladu.

"Tvoje máti ti vzkazuje, že máš k ní okamžitě naklusat. Že by tě to prý mohlo zajímat."

"No, tak jí vyřiď, že mě to nezajímá."

"Hele, já nejsem žádnej podělanej poštovní holub, abych lítala sem a tam, jenom kvůli nějakýmu rozmazlenýmu frackovi, který si myslí, že když má zazobaný rodiče, budou kolem něj všichni skákat, jak si on píská. Takže zvedni tu svojí línou prdel z tý posraný postele, drž hubu a pojď, protože já tady nehodlám vystát důlek." Ok, přemluvila mě.

"Ježíš, no jo, no. Hlavně, aby tě nechytl psotník," zamumlala jsem si pod vousy, ne, že bych nějaký měla! Takže, jak řekla Billy, zvedla jsem tu svojí línou prdel z tý posraný postele a čekala, až se jí mi uráčí otevřít celu, abych mohla vyjít ven na chodbu.

V nápravném zařízení pro mladistvé delikventy u sv. Patrika pár kiláků od Londýna to vypadá, jak v lochu, což tak trochu vlastně je. Zamřížovaný okna, cely, všude kamery, ozbrojená stráž, na dvoře velkej ostatnej plot, příšerný oranžový hadry a nulová šance odtud utéct. Věřte mi, zkusila jsem všechno, a když se mi to náhodou povedlo, tak mě do hodiny maximálně chytli, protože k nejbližšímu městu to je několik kilometrů a nedá se tam jít jinak než po dálnici. Po několika metrech běhu jsem si málem vyflusla svoje kuřácký plíce a moc aut tu nejezdí. A kdo by navíc svezl holku ve vězeňskejch hadrech, která nejspíš vypadá jako šílenec? Jedině člověk se sebevražednými sklony, protože bych klidně bejt ňákej vyšinutej vrah, co si libuje v zabíjení malých roztomilých štěňátek nebo něco podobnýho. A jediný, k čemu mi ty moje útěky byly, že mi soudce Hammilton zvýšil roční trest na dva roky na tvrdo, takže žůžo labůžo, jak říkala s oblibou moje bývalá šáhlá spolubydlící, než ji přemístili do blázince.

Když se dveře od cely otevřely, nadšeně jsem vyskočila ven, protože bylo děsně fajn vyjít z cely jen tak bez pout kolem kotníků, abych nemohla zase někam zdrhnout. Abych to nějak objasnila, zrovna mám něco jako domácí vězení ve vězení, ironie osudu, že?

Bylo to kvůli mýmu poslednímu útěku. Z cely jsem mohla jenom na záchod a to ještě za dozoru nějaký bachařky. Bachaře se mnou naštěstí neposílali, protože to by byl vážně nechutný. Dokonce i jídlo mi nosili, no, není to od nich milé?

Ale zpátky k věci. Prošli jsme několika chodbami, až jsme došli do místnosti s několika kulatými stoly a židlemi.Úplně vzadu v rohu seděla jako vždy dokonale upravená máti, když si mi mě všimla, začala nadšeně poskakovat na židli a zuřivě mávat, abych šla k ní.

Jako by mi něco jinýho zbývalo, pomyslela jsem si trpce.

Takže jsem se i přes velkou nechuť odlepila z místa, vydala se k ní a flákla sebou o židli. Jenom mě nenapadlo, že ta židle bude tak tvrdá.

"Byla si tu předevčírem," řekla jsem místo pozdravu.

"To ani nemůžu navštívit svou dceru ve vězení nebo co?" zeptala se načuřeně, ale hned zase nasadila tu nadšenou grimasu. Tázavě jsem zvedla jedno obočí, protože mě to její poskakování a šklebení se na mě začínalo štvát. To víte, jsem strašně optimistickej a milej tvor.

"Tak mluv, nemám čas celej den tu s tebou vysedávat," řekla jsem, i když to byla lež. Já toho času mám totiž hromadu.

"Muvila jsem s panem Mayersem a on ... "

"S kým?" přerušila jsem jí.

"S tvým právníkem, Jolene. Víš, ten vysoký a pohledný? Ne? Tak nic. No a on říkal, že by tě mohli teoreticky propustit. Vlastně už na konci června budeš mít za sebou půlku trestu..." odmlčela, asi čekala co já jako na to nebo co.

"A"?

"No, a když pomineme těch pár rvaček a nezdařených útěků, tak se chovala celkem přístupně. Takže, když se k tomu připočítá menší úplatek a ty nebudeš dělat problémy, mohli by tě třicátého června na dvanácti měsíční podmínku propustit. A dokonce bys ses mohla vrátit do školy, protože i tvůj psychiatr usoudil, že už jsi psychicky v pořádku. Také jsem mluvila s profesorem Brumbálem a v září nastoupíš do šestého ročníku v Bradavicích, takže doufám, že jsi poctivě studovala. No, není super mít vlivnou matku?" zeptala se mě s úsměvem a já jsem s ní musela výjimečně souhlasit.

"Když o tom tak přemejšlím, nešlo to nějak podezřele hladce?" zeptala jsem se podezřívavě, ale zároveň nadšeně. Páč to je vážně divný, ale co hlavně, že odtud vypadnu už za tři měsíce.

"Nezapomeň na to, kdo jsme a co umíme. Pár kouzel sem a pár tam a máš skoro čistý trestní rejstřík, ale má to malý zádrhel. Neboj, netýká se to tvého propuštění. Já budu muset na celé prázdniny pracovně odjet do Ruska a vzít tě sebou nemůžu. Taky mě neláká představa, že bych tě měla nechat dva měsíce bez dozoru, protože vážně nemám zájem se vrátit a najít dům v troskách po jednom z tvých slavných mejdanů jako posledně. No, a tak mi můj kolega navrhl, že bys mohla zůstat u něj. Překážet jim prý nebudeš a tak jsem souhlasila. Orion je i přes své vychování slušný a vlídný člověk, což se ale nedá říct o jeho manželce," poslední slova si spíš zamumlala pro sebe, ale já přesto slyšela a moc se mi nelíbilo, že mám žít dva měsíce s nějakou šílenou fúrií.

"Orion má dva syny a s tím starším si budeš určitě rozumět, on je podobné kvítko jako ty. Taky ho už párkrát zavřeli za výtržnictví, ale nikdy neudělal nic tak vážného, aby ho zavřeli na dva roky do vězení, " řekla vyčítavě. Fakt nevím, jak dlouho mi to bude ještě předhazovat. "Budeš s ním chodit do stejného ročníku. Jste přibližně stejně staří, akorát myslím, že Sirius je o pár měsíců staší, ale to je jedno. Jenom doufám, že se s ním nedostaneš do nějakého problému, protože tě bude celé prázdniny hlídat, sice je jenom zodpovědnější než ty.

Už jsem ti tam přestěhovala pokoj, je úplně identický s tím tvým, aby ses tam cítila aspoň trochu jako doma," vychrlila ze sebe, když na to přijde, tak je moje máti neuvěřitelně ukecaná. Na protest jsem se na ni zadívala.

"Hele, já nejsem malý dítě! Nepotřebuju chůvu, aby mě hlídala!" zasyčela jsem.

"Já vím, že už nejsi malé dítě, Jo. Jenom tě zase nechci tahat z těhle šílených mudlovských vězení. Potřebuji mít jistotu, že zase něco neprovedeš," zadívala se na mě smutně. "Už budu muset jít do práce. Aby jsi se měla hezky, ti říkat nebudu, protože by jsi mě zase poslala do určitých míst. Tak se jenom pokus nedělat problémy a chovej se slušně. Spoléhám na tebe, Jolene." Dala mi pusu na čelo a odešla.

Ještě chvíli jsem tam seděla a vstřebávala, co mi řekla. Nakonec jsem vstala a nechala se odvést zpátky do cely.

Takže mě vážne pustěj? Paráda!

***

Doufám, že jsem vás touhle slátaninou neunudila k smrti. :D Tohle je moje první povídka, kterou jsem zveřejnila, takže ocením jakoukoliv kritiku a rady jak svoje psaní zlepšit. :) A jestli nemá cenu v týhle hovadině pokračovat, tak mi to rovnou napište.

Kapitolovky

13. října 2013 v 23:42 | wicca342 |  Rozcestník

Aristokrati

Doba: Generace Jamese Pottera
Postavy: Sirius Black, Wicca MacKinleyová, Jeff Jeffers, EJ Pick, Aristoteles Hammers, aj.
Žánr: Humor (asi), romantika (snad) a tak
Děj: Povídka je ze světa HP z dob Pobertů. Sirius Black dostane něco jako stýpko na prestižní kouzelnickou školu, ze které ale není ani trochu nadšený. No, ale má smůlu, protože se jeho rodiče rozhodli za něj a on musí po skončení svého pátého ročníku odjet do nové školy, kde se bude učit, jak se co nejefektivněji vypořádat se Smrtijedy a podobnou zlem prolezlou havětí.
Poznámka: Neřídím se knihou J.K. Rowlingové...



No future

Doba: Šestý a sedmý ročník Pobertů
Postavy: Jolene Piercová, Sirius Black a zbytek rodiny Blacků, Poberti a Zmijozelové,...
Děj:Jolene Piercovou propustili na podmínku z Nápravného zařízení pro mladistvé delikventy u sv. Patricka. Její matka musí odjet pracovně do Ruska a nechce nechat Jolene bez dozoru a tak jí její kolega Orion Black nabídl, že může Jolene zůstat na prázdniny s ním a s jeho rodinou. No a když se Jo sčuchne s jejich nejstarším synem Siriusem, pak začíná pořádnej nářez... xD
Žánr: Humur (pokus), romantika (opět pokus), no a dál nevim xD
Poznámka: Opět se neřídím knihami Rowlingové


Aristokrati - 1.kapitola

13. října 2013 v 23:10 | wicca342 |  Aristokrati

1. kapitola


Byla večeře. Velká síň byla nacpaná k prasknutí. Ostatně jako každý večer. Seděli jsme s Dvanácterákem u nebelvírského stolu a smáli jsme se zase nějakému vtípku, co jsme provedli Srabusovi. Remus jako obvykle seděl s nosem zabořeným v nějaký tlustý bichli. Z pohledu na tu šířku té bichle se mi dělalo šoufl. Péťa se cpal, jako by jídlo neviděl minimálně tejden, ale neměl jsem mu co vyčítat. Nebyl jsem na tom o moc líp.
Zrovna jsme s Jimmym dostali další hysterický záchvat smíchu při pohledu na Srabuse rudýho vzteky s hlavou obarvenou na růžovo se zeleným melírem a objemem, jako má Peggy Bundová, když se za náma ozvalo známé odkášlání, následované uštěpačným hlasem.
"Pane Blacku, profesor Brumbál si přeje, abyste se dostavil co nejdříve do jeho pracovny. Heslo je Redbull. Teď mě, prosím, omluvte, mám ještě nějaké povinnosti." Příkývl jsem, ale to už byla v tahu. Kde na to heslo Brumík přišel, mi bylo záhadou, stejně jako to, jestli už měl Severusek holku.
Hodil jsem svoje pošahaný myšlenky za hlavu, zvednul se, narval si kapsy dýňovýma koláčkama na potom a řekl Dvanácterákovi, že se uvidímě ve společenský místnosti.
Po cestě do ředitelny jsem se ještě pořád pochechtával. Když jsem stál před chrličem, snažil jsem se nasadit normální výraz, abych nevypadal jako vytlemenej křeček a neměl ksicht rudej jako orangutanní prdel. Ale myslím, že to bylo k ničem, páč když jsem vyslovil heslo, znovu jsem vyprskl smíchy tak, že to musel slyšet i Brumbál. Přece jenom, ono jde těžko přeslechnout hlasitej smích, co spíš zní jako něco mezi hýkáním osla a dávením. Vyjel jsem po točitých schodech nahoru a zaklepal jsem na velký dubový dveře. Po tichém dále jsem vpadl dovnitř, div jsem se nepřerazil o vysokej práh.
"Brej večer, pane profesore," pozdravil jsem a vycenil jsem na něj svý dokonale bílý zuby. Vlastně jsem celej dokonalej, pomysle jsem si a v duchu jsem se samolibě usmál. Vím, mám velký ego.
Brumík pozvedl jedno obočí a se šibalským úsměvem mě pozdravil. "Dobrý večer, pane Blacku. Co jste zase vyvedl?" Sakra! Zase mě prokoukl. Ten děda vážně ví všechno.
"Co? Já? Vůbec nic. Jak jste na to, proboha, přišel? Jů! Vůbec jsem si nevšiml, jak máte jemnej plnovous. Jak to děláte? Víte, přemýšlel jsem, že bych si ho taky nechal narůst, ale jak o tom tak přemejšlím, tak asi ještě pár let počkám. He," řekl jsem a nasadil výraz největšího andílka na světě (ne že by mi ho někdy někdo uvěřil). Ježiši, co to ze mě zase vypadlo za kravinu?
"Pane Blacku?" řekl a podezřívavě se na mě podíval. "Podle toho, co to tu melete za blbosti, soudím, že to bude asi velký průšvih." Tak jo, je na čase vyjít s pravdou ven.
"Možná, říkám jenom možná, jsme s Jamesem proměnili Filchovu kočku na modrý prase se zelenýma pruhama, ale ty dívčí hajzlíky ve třetím poschodí nejsou moje vina, fakt jako."
"O pani Norrisové už vím a musím říct, že to byl opravdu povedený kousek," mrknul na mě a já se samolibě uculil. "Ale netuším, o jakých záchodcích to mluví..." Ale to už nedořekl, protože se ozvala rána, která by probudila i mrtvýho.
"O těhlech," pípl jsem. Do hajzlu, asi jsem tam dal moc TNT. Brumbál si povzdechl, opřel se ve svým mega křesle a spojil prsty (to dělal vždycky).
"To nemůžete alespoň jeden den vydržet v klidu?"
"No, pane, obávám se, že po mně chcete asi nemožné." Jen co jsem to dořekl, ozvalo se z rohu zároveň pohrdlivé odfrknutí a dvojtý smích. Podíval jsem se tam a vykřikl jsem jako Rachel Floydová, když si zlomila nehet na hodině lektvarů. Seděl tam nějakej týpek. Vypadal asi na třicet. Byl tmavovlasej, tmavookej, opálenej a nejspíš vysokej. Vedle něj seděl můj táta. Mám ho docela rád, protože mu je většinou všechno jedno a navíc máme společnýho koníčka. Srát moji matku. Je vysokej asi metr devadesát, má černý vlnitý vlasy kousek pod ramena, bouřkově šedý oči a ostře řezaný rysy. Je takovej ten chlápek, co nestárne. Je mu čtyřicet pět, ale vypadá o deset let mladší. Vlastně vypadám jako jeho o třicet let mladší kopie, akorát mám jemnější rysy, dredy a hlubší oči.
Ta stará semetrika, co sedí vedle něj a důvod mé chvilkové slabosti, je moje "milovaná maminka". Tak ta s tím stářím moc štěstí neměla. Sice je asi o pět let mladší než on, ale vypadá o deset let starší. Ty jemný rysy mám po ní, ale to je tak jediný. Vlastně ještě pár vlastností. Jako je třeba hádavost nebo tvrdohlavost.
"Co tu tak pokřikuješ?" vyštěkla na mě a já měl okamžitě chuť ji poslat do prdele, ale věděl jsem, že mi to za to nestojí.
"Co by? Má šok z toho, že tě vidí," prohlásil táta s provokativním úšklebkem. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, matka zase, aby nechytla rapla, naštěstí se ovládla (hmm, gratulace), takhle se jenom tváří načuřeně a cuká jí v oku.
"Čau, Siriusi," pozdravil a mrknul na mě, což mě celkem překvapilo. Otevřel jsem svou dokonalou držtičku, abych mohl něco říct, ale rychle jsem si to rozmyslel, když jsem uviděl pohled, kterým po mně střelila máti, a zase ji zavřel.
"Tak, pane Blacku, asi by vás zajímalo, proč jsem vás sem nechal zavolat, že?" zeptal se mě Brumík s velým usměvem. Zřejmě pobavený vztahy v naší rodině.
"Jo, to teda zajímalo," zabručel jsem a podíval se na něj jako na debila.
"Takže, toto je Jeff Jeffers," pohodil hlavou někam do rohu. Asi z něho nebyl zrovna nadšenej. Soudím podle toho prazvláštního šklebu, se kterým vyslovil jeho jméno. Jmenovaný vstal a potřásl si se mnou rukou.
"Jak už řekl profeser Brumbál, jmenuji se Jeff Jeffers a jsem ředitel Vyšší odborné kouzelnické školy pro talentované čaroděje a čarodějky v Americe. Žáci se k nám mohou hlásit od čtvrtého ročníku. Zájem je celkem vysoký, takže máme z čeho vybírat. Každý žák, který se k nám hlasí, musí složit něco jako přijímací zkoušky, jen málo jich postoupí, jsme velice naročná škola. Každý rok si vybereme jednoho žáka z každé kouzelnické školy, který dostane něco jako stipendium a smí nastoupit rovnou bez zdlouhavých zkoušek.
Naše výuka je rozšířenější a mnohem náročnější než na jakékoliv kouzelnické školy na světe. Žáci si ještě před nástupem do prvního semestru musí vybrat obor, který budou chtít studovat, samozřejmě si jich můžou vybrat víc, ale o to to budou mít těžší. A jak už jsem se zmínil, naše škola je velice náročná a i spousta nejlepších studentů nezvládla dodělat první ročník, ale ti, co dokázali absolvovat všechny čtyři semestry, jsou nejlepší z nejlepších.
Měli by vám přijít dva dopisy. V prvním je závazná přihláška a seznam oborů, a k nim povinné a volitelné předměty, pár dobrovolných předmětů je i mimo obory, které jsou něco jako zpestření. V druhém dopise jsou informace o nástupu do školy, jako kdy, kde, v kolik a seznamy učebnic a pomůcek na výuku. Oba dopisy by vám měly přijít během dvou týdnů, ale já si myslím, že bych vám mohl dát ten první rovnou." Chtěl jsem se ho zeptat, o čem to kurva mluví, ale to už sahal do vnitřní kapsy černýho saka. Musím teda uznat, že má na čaroděje dobrej vkus na mudlovký hadry, ale ono se na černým saku, bílým tričku s černým potiskem nějaké kapely a černých kalhotech té samé barvy jako sako nedalo nic zkazit. Vyndal dopis rodičům, po kterým se samozřejmě sápala máti.
"Tak hele, brzděte. Mám dotaz," tázavě se na mě obrátily všechny pohledy v místnosti. "Co já s tím mám jako společnýho?" Všichni v místnosti se na mě podívali, jako kdybych byl na chlapečky. Nemám předsudky, ale každej, kdo mě zná, moc dobře ví, jakej jsem uchylák. James taky pro mě vymyslel podle něj a Remuse a Petera a Evansový (něco na to asi bude) docela přesnou přezdívku. Už rok a půl mi říkají Děvko.
Pan Jeff na mě vykulil bulvy, matka si (zase) pohrdlivě odfrkla, taťka protočil oči a Brumík si (opět) povzdechl.
"Pane Blacku, vy jste ten student," řekl pan Jeff tónem, jako by mluvil s malomocným.
"Co?" Držka mi div nevypadla s pantů a vykulil jsem oči. Když jsem se po chvíli vzpamatoval, se už rodiče nakláněli nad tím proklatým papírem a podepisovali ho.
"A zeptal se mě vůbec někdo, jestli o to stojím?!" zeptal jsem si jich vytočeně. Odpovědi se samozřemě ujala matka, nikdy nevynachala příležitost, kdy mi podělat už tak podělanej život. A to je mi teprv, prosím, patnáct. Mno, za měsíc a půl už šestnáct, ale to je fuk.
"My se tě nemáme na co ptát, ty do té školy prostě nastoupíš, a dělej si scény, jaké chceš, víš, že na mě nazabírá!" řekla a sekla po mně takovým pohledem, ze kterýho si mi naježily chloupky na krku. "Ale předměty si samozřejmě můžeš vybrat sám, je to tvůj život a alespoň ti tam trochu shodí hřebínek," skočil do toho táta, když se matka nadechovala k pokračování. Tohle jsem od něj nečekal, už jsem říkal, že mu většinou bylo jedno, co se se mnou děje. Přesto jsem nasadil ještě nasranější výraz, ale mlčel jsem. To se stalo asi poprvý. Jsem ten typ člověka, co musí mít poslední slovo, a klidně se hádám i hodiny, jenom aby bylo po mým. Většinou, když jsem tohle zkoušel na máti, tak na mě použila cruciatus, nebo vytáhla svojí oblíbenou hračku, ohnivej bič, od kterýho mám pěkný šlehy na zádech a boku. Ale stejně jsem si nikdy neodpustil nějakou poznámku na konec, za kterou jsem dostal přidáno. Když tohle slyšel James, řekl mi, že jem tvrdohlavej magor a jednou díky tomu přijdu o kejhák. A asi má pravdu.
"Na," řekl pan Jeff a podávál mi nějakej papír. "Až ho vyplníš, tak mi ho přines, ještě se tu pár dní zdržím. Pak ti rovnou dám ten druhý papír. A jestli pan profesor ještě něco nechce říct, myslím, že bys mohl jít, už je celkem pozdě." Brumbál jenom přikývl na souhlas a pořál mi dobrou noc. Jenom jsem přikývl, otevřel jsem dveře, mávnul na rodiče a dal se směr společenská místnost. Před společenkou jsem řekl nepřítomně heslo tý uječený fúrii na obraze a prošel jí, ignorujíc volání kluků, a šel jsem rovnou do ložnice. V ložnici jsem sebou práskul do postele a nějakou tu chvíli vztekle řval do polštáře. Nakonec jsem si šel dát sprchu a jenom ve flanelových kalhotách od pyžama si šel lehnout. Kluci byli ještě dole nebo si dávali druhý kolo s Norrisovou a hráli si na babu s Filchem. Když jsem usínal, modlil jsem se, že až se ráno vzbudím, zjistím, že tohle všechno byl jenom nepovedenej sen a ráno se tomu budeme s klukama smát, ale moc jsem v to nedoufal.